Robert Johnson, zdroj: Wikipedie

10 kytaristů, bez kterých by to nešlo: Robert Johnson

Každý obor má své historické sloupy, na kterých stojí. Moderní filozofie by se neobešla bez starověkých otců zakladatelů, dnešní fyzikové by si těžko co počali bez Newtona nebo Einsteina, chemici bez madame Curie a vyčůraní politici bez Machiavelliho. Také současná hudba má svoje předchůdce. Ať hrajete na kytaru rock, metal, jazz nebo alternativní experimenty, kořeny všech těchto žánrů jsou dohledatelné v blues. Nevadí, že si to často nepřipouštíte. V novém seriálu vám představíme deset bluesových klasiků, kteří na ramenou drží celou horu kytarové hudby 20. i prvních dvou dekád 21. století.

A začínáme opravdu zostra. Robert Johnson (1911–1938) sice není nejstarší známý bluesman, je ale absolutním ztělesněním meziválečného Delta blues, skutečným jeho králem, na kterého byl pasován v roce 1961, kdy společnost Columbia vydala jeho nahrávky na LP desce, nazvané King of the Delta Blues Singers. Právě ta odstartovala kult zapomenutého umělce a vlastně změnila hudební dějiny.

Robert Johnson je bez nadsázky jednou z největších kulturních osobností 20. století. Vedou se samozřejmě učené spory o to, nakolik je či není jeho význam přeceňován, zda v jeho pověsti opravdu hraje hlavní roli hudba a ne třeba celá rozvětvená mytologie, která začíná u de facto faustovské legendy o setkání s ďáblem na rozcestí, pokračuje pověstmi o jeho bezuzdném lamačství dívčích srdcí, jež vyvrcholilo v předčasnou smrt, až po samotný fakt, že Robert Johnson je vlastně zakladatelem takzvaného Klubu 27, který obývá řada předčasně zemřelých hudebníků od Jimiho Hendrixe, Janis Joplin a Jima Morrisona až po Kurta Cobaina a Amy Winehouse. Jimž všem mimochodem odkaz Krále Delta blues nebyl lhostejný.


U většiny starých bluesmanů nejsou úplně jasná přesná data týkající se jejich životů, matriky a další úřední dokumenty se na Jihu zase tak vážně nebraly. Předpokládá se nicméně, že Robert Johnson se narodil 8. května roku 1911 v Hazlehurstu v Mississippi. Od dětství foukal do harmoniky, kytara přišla až později. Robertovou doménou se, jak bylo v kraji v té době zvykem, stala hra bottleneckem, tedy původně uraženým hrdlem lahve, kterým se klouzalo po strunách na hmatníku, a klouzavé tóny se krásně doplňovaly se stylem zpěvu v jednotlivých střídajících se frázích.

V tomto oboru se dopracoval značného mistrovství a velmi dobře se živil, když o sobotách vyhrával po nálevnách dělníkům, odpočívajícím po týdenní dřině na bavlníkových plantážích. Slavná legenda však praví, že Johnson stále nebyl se svými schopnostmi spokojen, a tak jednoho dne vyhledal křižovatku, na které se podle ústního podání zjevoval ďábel v lidské podobě. Posadil se na zem a brnkal si. Pekelnou mocnost tak přivolal, ďábel uchopil jeho nástroj, naladil jej a od té doby hrál budoucí Král Delty jako... no, paradoxně, jako sám pámbu.

V roce 1936 na Johnsona narazil hledač bluesových talentů H. C. Speir a zprostředkoval mu první nahrávání. Ve slavném pokoji číslo 414 v hotelu Gunter v texaském San Antoniu natočil během tří listopadových dní téhož roku šestnáct ze svých písniček, některé ve dvou verzích. Druhé a poslední nahrávání pak absolvoval následujícího roku v texaském Dallasu. Celkem po něm zůstalo 29 kousků, jež průběžně vycházely na 78otáčkových deskách jako takzvané „race records“, tedy rasové nahrávky, desky určené výhradně pro afroamerický trh. Což byl dobový standard.

Po nahrávání se vrátil na cesty, až došel do městečka Greenwood. Jak bylo jeho zvykem, Robert nenechal žádnou sukni na pokoji. Jedna z nich ale bohužel patřila ženě patrně dost ostrého chlapíka, majitele lokálu Three Forks. Když mu došla trpělivost, během jednoho z večerů poslal Robertovi odzátkovanou whisky. Ten si bohatě přihnul, aniž by respektoval v kraji známé pravidlo „Nikdy nepij z otevřený flašky“ – a to se mu stalo osudným. Po několika dnech utrpení 16. srpna 1938 v pouhých sedmadvaceti letech zemřel. Verzí o důvodech jeho úmrtí sice existuje více, ale tato, vlastně nejromantičtější, k životu „bluesového Fausta“ sedí nejlépe.


Na Johnsona se pak na relativně dlouhou dobu zapomnělo. Až teprve zmíněné album z roku 1961 obsahující šestnáct písní jeho odkaz zviditelnilo a vytvořilo z něj někoho, na koho se kdekdo odvolává. Píší se o něm beletristické knihy, divadelní hry, pronikl do poezie, otisky jeho osudu se objevily ve filmech, na motivy jeho života byl nakreslen komiks. Nejvíc ale žije v coververzích svých písní a v pochvalných slovech svých následovníků na svoji adresu.

Největším Johnsonovým propagátorem je odjakživa Eric Clapton. Na dodnes slavném albu Blues Breakers with Eric Clapton z roku 1966 natočil jednu z nejslavnějších písniček Roberta Johnsona Ramblin´ On My Mind. A v triu Cream samozřejmě proslavil další významnou johnsonovku Cross Road Blues, když ji v proklatě přitvrzené verzi hrávali pod názvem Crossroads.

V roce 2004 vydal Clapton album Me And Mr. Johnson, na které natočil se svými stálými spolupracovníky čtrnáct vesměs nejslavnějších johnsonovek, a v projektu pokračoval volným pokračováním Sessions for Robert J. A že Johnson Claptona stále inspiruje dokládá i uvedení písně Stones in My Passway na poslední Claptonově řadovce I Still Do.

Už před Claptonem natočil tematické johnsonovské album někdejší člen Fleetwood Mac Peter Green (The Robert Johnson Songbook) a John Hammond (At The Crossroads). Pár let poté přišla s celoalbovým johnsonovským tributem dokonce žena, což je unikát široko daleko: zpěvačka a bravurní kytaristka Rory Block (The Lady And Mr. Johnson).

Jednotlivých verzí Johnsonových písniček nahraných více či méně slavnými umělci existuje celá dlouhá řada. Zmiňme tedy spíš telegraficky: Rolling Stones (Love In Vain), Bob Dylan (32-20 Blues), Led Zeppelin (Travelling Riverside Blues), Johnny Winter (When You Got A Good Friend), Lucinda Williams (Malted Milk Blues), The Gun Club (Preaching Blues) nebo Cassandra Wilson (Come On In My Kitchen). A vzpomene si ještě někdo, že docela srandovním coverem Johnsonovy They're Red Hot zakončili příznačně Red Hot Chili Peppers svoje možná nejslavnější album Blood Sugar Sex Magik?