Ry Cooder, zdroj: Wikipedia

5 největších hvězd bottlenecku

Bottleneck neboli slide váleček (ať již kovový či skleněný) čas od času v některé své skladbě použil snad každý druhý kytarista. Ale je pár takových, kteří tuto „disciplínu“ ovládají skutečně mistrovsky, často a rádi. Tady je výběr mých nejoblíbenějších. A protože slide hra na kytaru není zdaleka jen výsadou mužů a dámy mají mít vždy přednost, začněme jimi.

1. Bonnie Raitt

A když chceme hovořit o hře bottleneckem a začít dámou, nemůžeme zvolit nikoho jiného než samotnou královnu tohoto stylu hry – Bonnie Raitt. Tato dáma opanuje již řadu let první příčky v kytarových anketách všeho druhu a to zejména právě v kategoriích typu Best Slide Guitarist. Její alba zpravidla dosahují zlatých i platinových prodejů a za svou tvorbu byla celkem devětkrát ověnčena cenou Grammy.

Bonnie Raitt se narodila v roce 1949 v Kalifornii, do muzikantské rodiny a pod vlivem svého dědečka, který hrál na lap steel kytaru, si začala navlékat na prostředníček levé ruky skleněný váleček, s jehož pomocí dosahovala podobného zvuku jako on. Později žertem dodávala, že se s bottleneckem na prstu již narodila. Učila se samozřejmě na starých bluesových tradicionálech a po celou svou kariéru zůstává věrná skleněnému bottlenecku, který je tvarován jako skutečné hrdlo lahve. Na své milované Stratocastery natahuje zpravidla hodně silné struny (obvykle značky GHS), které nejčastěji přelaďuje do open G nebo open A ladění. Kvůli stylu hry si na nich nastavuje vysoké action a ke hře ve velké míře používá spíše prsty než trsátko.


2. Donna Herula

Další dámou, která si ráda a často navléká bottleneck na prstík, je rodačka z Chicaga, Donna Herula. Její jméno sice zatím není v hudebním světe takovým pojmem, jako je tomu u Bonnie Raitt, ale její dvě alba zejména v bluesovém světě zaznamenala velký ohlas. I Donna má své hudební kořeny ukotvené v bluesových tradicionálech a to možná ještě víc než Bonnie Raitt, která si do svého stylu zařadila i mnohé z folku. Donna naopak jde na svých nahrávkách až k úplným prvopočátkům blues a ke jménům jako je Robert Nighthawk, Son House, Robert Johnson, Tampa Red, Memphis Minnie aj. I z těchto důvodů dává Donna přednost zejména kytarám akustickým a ve zvláště velké míře i kytarám rezofonickým neboli dobru. Je držitelkou mnoha prestižních bluesových ocenění a vítězkou mnoha anket. V roce 2016 byla uvedena do Chicago Blues Hall of Fame.


3. Chris Rea

Přejděme teď plynule (jak také jinak, bavíme-li se o hře bottleneckem) do světa mužů, kde na pomyslné první příčce nemůžeme uvést nikoho jiného než Chrise Reu. Tento britský kytarista a zpěvák se narodil v roce 1951 v Middlesbrough a během své kariéry se od zpěváka průměrných popových či poprockových písní vypracoval ve snadno rozpoznatelného umělce s charakteristickým hlasem i stylem hry. Jeho přelomové album The Road To Hell přineslo nejen jeden z jeho zásadních hitů, ale představilo techniku hry bottleneckem i publiku, které se o kytarovou techniku nikdy příliš nestaralo.

Časem se Chris Rea stále více obracel k blues a zejména poslední alba se již prakticky všechna nesou v jeho specifickém bluesovém stylu s velkým důrazem na slide techniku. K němu ostatně Rea směřoval již od mládí a inspirací mu byly nahrávky starých bluesmanů jako byl Charley Patton či Blind Willie Johnson, na kterých se Rea zpočátku domníval, že se jedná o zvuk houslí. Jeho nahrávky dosahují milionových prodejů a usazují se na předních příčkách nejen bluesových hitparád. I přes vleklé zdravotní komplikace, které ho poslední dobou postihly, se Chris Rea stále znovu a znovu vrací na pódia i do studia, aby potěšil fanoušky svou hudbou. Nejoblíbenější a signifikantní kytarou je pro Chrise Reu jeho růžový Fender Stratocaster z roku 1962, přezdívaný „pinky“, který jej provázel až do roku 2002, kdy Rea přesedlal na kytaru značky Italia Maranello; tu podle její barvy nazývá „bluey“.


4. Ry Cooder

Americký kytarista, zpěvák, skladatel a producent Ry Cooder se narodil v roce 1947 v Kalifornii a také on pro popularizaci techniky slide udělal mnohé. Nenechává se totiž spoutat žánrovým omezením. Jeho vklad tak můžeme nalézt na albech rozličných umělců Johnem Lee Hookerem počínaje, přes Erica Claptona či The Rolling Stones až k Neilu Youngovi či Van Morrisonovi. Ry Cooder je rovněž podepsán pod celou řadou filmových soundtracků (např. Geronimo, Paris, Texas, My Blueberry Nights či Coctail). Za svou činnost byl oceněn šesti cenami Grammy a řadou dalších významných cen.

Na kytaru začal údajně hrát již ve třech letech a kromě kytary ovládá ještě hru na mandolínu, baskytaru, banjo a několik dalších nástrojů. Ry Cooder je také vášnivým sběratelem nástrojů a to především neobvyklých, raritních či ve svérázných úpravách. Celou řadu Stratocasterů i Telecasterů má osazenou specifickou kombinací snímačů, která kromě běžných kytarových snímačů obsahuje vždy i snímač z lap steel kytar, který poskytuje při hře bottleneckem lepší tón, než standardní kytarové snímače. Na jeho kytarách také často naleznete tremola (či chcete-li vibráta) Bigsby a celou řadu dalších, dnes již zapomenutých, nepoužívaných či vyloženě experimentálních tremol.


5. Johnny Winter

Jeden z nejvýraznějších bílých bluesmanů Johnny Winter se narodil v roce 1944 v americkém Texasu a společně se svým mladším bratrem Edgarem se záhy vydal v hudebních stopách svých rodičů. Johnny brzy objevil svět bluesové hudby, která mu učarovala a již v patnácti letech se poprvé vydal nahrávat do studia se školní kapelou. Jeho tvorba byla silně ovlivněna umělci jako Muddy Waters, B.B. King či Bobby Bland. Kariéra Johnnyho Wintera byla zpočátku poměrně nevyrovnaná a úspěšná alba střídala alba spíše průměrná. Svou roli v tom mimo jiné sehrála i drogová závislost, která jej počátkem sedmdesátých let dovedla až do léčebny. I přesto jeho jméno získávalo v hudebních kruzích věhlas a Winter stále častěji stál na pódiích po boku svých velkých vzorů a svému největšímu idolu – Muddy Watersovi posléze produkoval tři alba, která všechna získala ocenění Grammy. Sám Winter, ač byl několikrát na cenu Grammy nominován, získal tuto cenu bohužel až po své smrti, za album Step Back (2015). Až do své smrti Winter nepřestával v kolotoči nahrávání a živých vystoupení, což mu vyneslo celou řadu prestižních ocenění nejen co se bluesové hudby týče, ale i za jeho přínos kytarové hře, která byla v jeho případě ve velké míře postavena na technice slide.

Jako bluesový či bluesrockový hráč používal poněkud netypickou kytaru Gibson Firebird (ročník 1963), osazenou namísto tradičních humbuckerů minihumbuckery, které podle jeho slov poskytují více výšek, a kytara tak zní spíše jako Stratocaster. Firebird ale samozřejmě nebyl jediným nástrojem, který Johnny používal. Kromě tradičnějších kytar Gibson Les Paul Custom či Danelectro 59 DC byl často k vidění i s rezofonickou kytarou National Duolian či dvanáctistrunným Fenderem XII. Raritou v jeho sbírce nástrojů pak byla určitě „bezhlavá“ kytara Lazer se značně zmenšeným tělem. Co se bottlenecků týče, dával přednost ocelovým, tenkostěnným bottleneckům Dunlop, které poskytovaly jasný a agresivní zvuk. Na rozdíl od mnoha jiných slide hráčů nepoužíval Johnny Winter nijak zvlášť silné struny, ale převážně běžnou sadu 0.10 - 0.46, kterou pouze přelaďoval do ladění open G nebo D.

Tagy: