Alvin Gibbs uprostřed, foto: Jamie Oliver

Alvin Gibbs: Musím být šílený, chci dál hrát, vydávat desky a psát knihy

Většinu času tráví na cestách s punkovou legendou UK Subs, ve které střídavě účinkuje už od začátku osmdesátých let minulého století. Mezi koncerty se vždy vrací do svého domova ve francouzském Bordeaux, kde jsme jej také zastihli, abychom si popovídali o jeho sólovém debutu, který si letos nadělil ke čtyřiceti letům stráveným na hudební scéně. Alvin Gibbs v minulosti zastával post baskytaristy rovněž u Cheap & Nasty nebo v doprovodné kapele kmotra punku Iggyho Popa. Bylo tedy jasné, že se náš rozhovor nebude točit jen okolo jeho nové desky.

Alvine, vypadá to, že jsi snad workoholik. S UK Subs jsi vydával album každým rokem, v roce 2016 jste dali dohromady novou desku projektu Urban Dogs, v mezidobí jsi stihl znovu vydat rozšířenou verzi tvé knihy Some Weird Sin, pojednávající o době strávené v kapele Iggyho Popa a nyní se ti do toho všeho podařilo ještě vydat sólovku Alvin Gibbs & Disobedient Servants. Kde bereš tolik energie a entusiasmu?

No, já vlastně rád pracuji. Samozřejmě, že dělám rád i jiné věci, ale je mi teď šedesát jedna let a dokud cítím, že mám energii a vidím možnost něco dělat, tak toho dělám tolik, kolik jen můžu. Jednoduše dokud nepřijde chvíle, kdy už to nepůjde. Jasně, musím zpomalit fyzicky, ale dokud to jde, tak chci pokračovat, vydávat nové desky, psát další knihy a odehrát co nejvíce koncertů. To je má motivace. Někdy si říkám, že musím být šílený. Zrovna jsem se totiž vrátil domů ze Španělska a Německa, kde jsem odehrál pár vystoupení, teď se chystám do Hong Kongu a Japonska. Poté mě čeká pár víkendových koncertů po Evropě a pětitýdenní turné po Anglii.

Když jsme se domlouvali na tohle interview, tak si zrovna natáčel a koncertoval v Anglii. O co šlo? Připravuješ snad další nahrávku?

Ano, nahrával jsem věci pro nové sólové EP. Čtyři skladby, které bych chtěl vydat během příštího roku. Užívám si to a můžu jen doufat, že mě čeká alespoň dalších dvacet let života. Lidé prostě stárnou a může se stát cokoliv. Charlie (Harper) to může taky brzo zabalit nebo trochu ubrat a tak mám i Disobedient Servants, pro případ, že Charlie už s UK Subs nebude tolik koncertovat, ale já stále budu moci.

Proč přišlo sólové album na řadu až teď, po téměř 40 letech, co jsi na hudební scéně? Co mu stálo v cestě?

V určitém smyslu bych si to přál udělat dříve. Lidé mi dlouhou dobu říkali, že bych měl natočit sólové album, že mají rádi mé věci, které jsem napsal pro UK Subs a líbí se jim, jak v některých písních zpívám. Každý rok vyrážíme se Subs na evropské turné, na kterém nikdy nevynecháváme Polsko. No a náš tamější promotér Krysztof mi jednou povídá: „Lidé v Polsku milujou tvé písničky. Zdejší publikum je více na starý punk rock 77 a věci jako Iggy Pop. Proč teda nenatočíš sólovku?“ Opakoval mi to každý rok. No a když jsem dosáhl šedesátky, tak jsem si řekl: teď, nebo nikdy. Ve stejnou chvíli se mě na to zeptali lidé z našeho labelu Time & Matter, což mi potvrdilo, že je na to asi ten správný čas. Myslím si ale, že kdybych to natočil dřív, tak bych asi neodvedl tak dobrou práci a psaní písní bych uspěchal. Byl jsem taky potěšen, kolik lidí uvítalo hostování na mém albu. Mám tam Briana Jamese (ex-The Damned, Lords Of The New Church), Micka Rossiho (Slaughter & The Dogs), Jamese Stevensona (Chelsea, Gen X) a další. Bylo to skvělé.


Jak své party nahrávali? Dostavil se každý z nich do studia nebo své příspěvky posílali na dálku, jak je dnes běžné?

Jediný, kdo svou stopu natáčel na dálku, byl Brian James. Všichni ostatní si našli dostatek času, aby dorazili přímo do studia v Soho.

Mick Rossi přicestoval až z Los Angeles?

V jeho případě jsem měl velké štěstí. Kontaktoval jsem ho s mou nabídkou a předpokládal jsem, že on bude ten případ, kdy si nahrávky budeme muset posílat na dálku. Ukázalo se ale, že stejně poletí do Anglie kvůli koncertům se Slaughter & The Dogs. Během volného dne se objevil v Londýně a natočil svou pasáž přímo ve studiu.

Byl ještě někdo, koho jsi na albu chtěl mít, ale bohužel se to z časových, finančních nebo jiných důvodů nepodařilo? Myslím, že jsi snad zvažoval Steva Jonese ze Sex Pistols, je to pravda?

Ano, Steve byl v plánu taky. Seznámil jsem se s ním v době, kdy jsem hrával u Iggyho Popa a Steve s námi tenkrát odehrál pár vystoupení. Mluvil jsem o té možnosti, ale zároveň jsem věděl, že je Steve hodně zaneprázdněný prací na svém pořadu v rádiu a taky jsem si říkal, že za to bude chtít peníze, které já si nemůžu dovolit. (smích) Těžko říct, tohle jsem si jen myslel. Je možné, že kdybych ho kontaktoval, tak by souhlasil s normální nabídkou jako všichni ostatní. Rád bych jej na desce měl, ale shledal jsem to nakonec jako velmi komplikované. Další osobou, kterou jsem tam chtěl mít, ale nakonec to neklaplo, byl Captain Sensible z The Damned. Captain souhlasil, ale měl hodně práce s The Damned, takže mu to nevyšlo. Letos jsme se ale potkali na Rebellion Festivalu a potvrdil mi, že určitě zahraje na mém dalším albu.

Na albu lze slyšet hodně různých poloh. Dumb by se klidně hodila do repertoáru Iggyho Popa, Back to Mayhem by to slušelo u UK Subs, v posledních písních slyším glam rockové či dokonce hardrockové prvky. Ono by se v podstatě dalo říct, že v těch dvanácti skladbách je zahrnuta celá tvá kariéra a všechny hudební podoby, kterými jsi za těch 40 let prošel od UK Subs až po Cheap & Nasty.

Je to tak. Lze tam slyšet všechny věci, které na mě měly vliv. Je tam trochu Stones, trochu New York Dolls, Mott The Hoople, Bowie, Iggy, The Clash, Ramones, Stooges. Back To Mayhem jsem napsal společně se Stevem Critallem, všechny ostatní skladby jsou čistě jen má práce. Ano, máš pravdu, že každá z nich je jiná, ale jsem za to rád, protože i přesto fungují společně jako celek. Vzájemně se doplňují.


Jedním z hostů je tedy i Brian James. Myslím, že jedno z tvých prvních angažmá bylo právě u něj. V roce 1979, poté, co opustil The Damned jsi s ním vyrazil na turné s The Police, kteří v té době už začínali být poměrně slavní. Jaké to bylo?

Psal se rok 1979 a bylo to mé vůbec první turné po Evropě. Předskakovali jsme Police, ale také jsme hráli s The Cramps v Paříži, s The Beat v Lyonu. Bylo to skvělé, nic takového jsem do té doby nezažil. Vůbec první show turné byla s The Police v Německu, kde jsme hráli pro čtyři tisíce lidí. Police zrovna vydali Roxanne a měli pár dalších hitovek. Stávali se opravdu velkými. Bylo to dobré v tom, že najednou mladí lidé hráli pro tisíce lidí. Do té doby jsem hrál nanejvýš pro dvě stovky v Marquee.

Po většinu tvé kariéry k tobě neodmyslitelně patří baskytary Gibson a Epiphone Thunderbird.

Ano, ale poslední dobou hraji na Fender Jazz Bass. Hrál jsem na Thunderbirdy spousty let, jsou to jedny z nejlepších baskytar a miluju jejich zvuk, ale věc se má tak, že ten zvuk je hodně hluboký a pro sound UK Subs se víc hodí řezavější, drsnější zvuk. Dále je problém u Thunderbirdu s tím, že pokud jezdíš hodně na turné, tak je hodně náchylná na poškození, zvláště pak její krk. Kvůli svému tělu nesedí ve všech stojanech, a tak se snadno stane, že někdo o ní zavadí a pak se může zlomit mezi krkem a hlavou, jako se mi už přihodilo. Pak dlouho hledáš někoho, kdo by to opravil. Jazz Bass je velmi obtížné nějak poškodit. Když ročně odehraješ sto čtyřicet koncertů, tak je to celkem důležitá věc. Ale jinak Thunderbirda pořád miluju. Je to nejlépe vypadající basa. Občas ale musíš upřednostnit zvuk a praktičnost před vzhledem.

Klasická punková kombinace je pak Fender baskytara spolu se zesilovači Ampeg. Jak je to u tebe?

Během let jsem vyzkoušel spousty zesilovačů. Byl jsem velkým fanouškem také Ampegu SVT, spolu s bednou 8x10“. Na tohle jsem hrál u Iggyho Popa a taky u Cheap & Nasty. Asi před osmi lety jsem vystupoval na jednom festivalu, kde pro mě měli nachystaný Gallien Krueger 700RB spolu s bednou GK. Věděl jsem tenkrát, že je to dobrý aparát, ostatně doporučovalo ho hodně basáků,ale když jsem si na něj zahrál, tak jsem byl ohromen, jak skvěle to dokáže hrát. S Gallienem můžeš slyšet všechny tóny, které zahraješ. Dost lítám po hmatníku, a když jsem používal Gibsona společně s Ampegem, tak jsi některé tóny pořádně neslyšel. Byl to takový utlumený zvuk (imituje zvuk baskytary). U Jazz Bass a Galliena slyším rázně každý tón. Byl jsem z toho nadšený, že jsem si za dva týdny tenhle aparát pořídil. V současnosti jsem bednu GK vyměnil za Fender Rumble, která je taky skvělá a váží mnohem míň než běžné basové bedny. To je také polehčující okolnost, když hraješ hodně koncertů a nechceš, aby se lidé tahali s těžkým vybavením.


Vedle dvou knih, které jsi napsal, také přispíváš vzpomínkami pro web UK Subs. Zrovna jsem si četl tvé historky z vašeho polského turné v roce 1983. Byl jsem celkem v úžasu, když jsem zjistil, že vaše koncerty v polských městech navštěvovaly v průměru čtyři tisícovky fanoušků, ve Varšavě to bylo dokonce dvacet tisíc. Vyrazit za železnou oponu musel být vůbec vcelku surreální zážitek. Zvlášť pro vás ze západu, kteří jste byli zvyklí na určitou životní úroveň.

Ano, vůbec jsem to nečekal. Hráli jsme na hokejových stadionech. Byl jsem ohromen, jak velký zájem tam o naši kapelu byl. Lidé tam byli opravdu zvědaví na to, co to vlastně ten punk rock je. Vůbec jen to, že tam měli kapelu ze západu, byla velká událost. Bohužel to ale taky bylo poslední turné, které jsme v této sestavě absolvovali.

Ano, vypadalo to, že jste měli solidně našlápnuto a mohli jste se posunout a začít další zajímavou kapitolu kapely, ale hned po polském turné jste ty, Nicky Garrat a Kim Wylie po jedné hádce opustili Charlieho. Ten si následně našel jiné muzikanty. Nemrzelo tě později tvé rozhodnutí odejít?

Charlie totiž domluvil koncert, který jsme nechtěli hrát, ale on na tom trval a říkal, že si najde jiné hráče. To jsme mu chtěli zatrhnout, protože jsme přece byli kapela, ale Charlie se nedal přesvědčit. Fajn, pokračuj, my odcházíme. Umožnilo mi to přestěhovat se do Ameriky. A kdybych se tam nepřestěhoval, tak bych nikdy nehrál s Iggy Popem. Takže to pro mě ve finále dobře dopadlo.

V čem byl pro tebe největší rozdíl mezi členstvím v UK Subs a u Iggyho, jakožto zavedené rockové hvězdy? Po polském turné jsi byl na velké publikum už zvyklý, takže to tě asi zaskočit nemohlo.

V čem byl rozdíl? Bylo to organizované. (smích) Subs byli také do jisté míry organizovaní, ale vždycky ses bál, jestli se náhodou Charlie neopije před koncertem a tak. S Iggym to byla úplně jiná úroveň. Přebýváš v nejlepších hotelech, máš svého technika. Byl jsem zvyklý měnit si struny a leštit basu, ale najednou jsem svůj nástroj bral do ruky až dvě minuty před začátkem vystoupení a pak ho jen sundal z krku. Nemusíš se tahat s vybavením, starat se o své kufry. A samozřejmě také peníze byly na úplně jiné úrovni. To jsou věci, ve kterých byl asi ten největší rozdíl. Hraní s Iggym jsem si užil, ale vždycky jsme byli jen doprovodná kapela. I když Iggy se k nám choval fantasticky, nebral nás jen jako své muzikanty. Dával nám prostor, sdíleli jsme spolu jednu šatnu, zůstávali jsme ve stejných hotelech. V tomhle byl skvělý. Měli jsme dokonce pronajatou společnost, která nám vařila jídlo. Cokoliv jsi potřeboval, mohl jsi mít, stačilo se jen zeptat.


S Iggym si strávil na cestách celý rok. Dokonce se snad mluvilo o tom, že ve stejné sestavě, tedy s Andym McCoyem a Paulem Garistem na bicí natočíte další Iggyho album. Ty jsi ale nakonec sáhnul po nabídce, se kterou přišel Nasty Suicide, a připojil ses k Cheap & Nasty.

Bydlel jsem ve Státech se svou tehdejší ženou, kterou jsem potkal v Británii. Já byl v Los Angeles spokojený, ale ona na mě tlačila, abychom se vrátili do Londýna. Říkala mi, jak to v LA nenávidí a že je z toho deprimovaná, navíc jsem byl pořád pryč na cestách s Iggym. V tu dobu se mi ozval Nasty Suicide: „Vím, že teď hraješ s Iggym. Mám kapelu zvanou Cheap & Nasty, máme na dosah nahrávací smlouvu a hledám někoho na baskytaru, kdo by i skládal.“ S někým takovým jako já to prý bude pro nahrávací společnost přitažlivé. Říkal jsem si, že moje žena bude ráda, protože se budeme moci vrátit do Anglie a budu mít placenou práci. A tak jsem zavolal Iggymu a poděkoval mu za všechny příležitosti a možnost s ním pracovat. Řekl jsem mu, že už šílím ze své ženy a budu se muset vrátit do Londýna. Rád bych zůstal a udělal s ním více, ale tuhle nabídku jsem nemohl odmítnout. Byl v pohodě, možná byl trochu překvapen, ale vzal to. „Dělej, co musíš. Zůstaňme v kontaktu, třeba spolu na něčem budeme pracovat v budoucnu,“ pověděl mi a bylo to. No a následujících pět let jsem strávil v Cheap & Nasty.

V knize mě zaujala situace, kdy Iggy na festivalu na Novém Zélandu protestoval a bouřil se proti plachtě společnosti Pepsi, která visela na hlavním pódiu. Přijde mi to trošku úsměvné, když dnes lze Iggyho spatřit v různých reklamách, ať už na pojištění nebo v reklamě na nápoj Schweppes, který je do mnoha zemí distribuován právě společností Pepsi.

Ano, to je pravda. Je to legrační. Víš jak to je, lidé se zaprodávají. (smích) Myslím, že si prostě řekl, že vydělá nějaké prachy navíc, dokud může. Dnes je to multimilionář. Řekl bych, že v té době si ještě snažil udržet něco jako pozici rebela. Byl někdo, kdo je proti komerci a establishmentu, což byla vlastně jeho image po celou kariéru, a tak si tu image chtěl udržet. Ale jasně, lidi se mění, stejně tak se mění i Iggy.