Federico Malaman, foto: Jan Plášil

Federico Malaman: Mít muziku v srdci je zásadní

V rámci Festiwallu přijel do Prahy i Federico Malaman, známý basista, jehož rychlé groovy hraní znáte z youtube. A jestli ne, tak se s ním honem seznamte. V Modřanech vystoupil v triu Daliho Mráze. Příležitost popovídat si o muzice a basáctví s tímto střelcem jsme nemohli minout. A minout ji nemohl ani Honza Plášil. A tak se stalo, že jsme obdivovali Federicovy rychlé ruce a svébytný humor ve dvou.

Jak ses dostal k hudbě? Četl jsem, že jsi z hodně muzikální rodiny…

Přesně, dva mí bratranci jsou klavíristi. Jeden vystudoval konzervatoř na piano a varhany a teď učí na konzervatoři ve Vicenze. Pro mě to bylo jednoduché, piano jsme měli doma, kytary taky… Dokonce jsem jako dítě tátovi zničil dvanáctistrunku, když jsem na ní skočil. Mám pocit, že už jsem měl tehdy jasně vyhraněný vztah ke kytaristům. (smích) Začal jsem s pianem a táta hned usoudil, že mám skvělý sluch. Pak jsem hrál tři roky na housle. Když mi bylo asi dvanáct, rozhodl jsem se pro basu.

Co tě k ní vedlo?

V té době jsem hodně poslouchal album italského umělce Zucchera, které se jmenuje Oro, Incensa e Birra (Zlato, kadidlo a pivo), které nahrával basista Polo Jones. Propadl jsem tomu nástroji a zvolil si kontrabas. Nejdříve jsem se učil sám, táta mi řekl, že jsou na hmatníku půltóny, noty už jsem znal z klavíru a dál se učil sám.

Ale když se na tebe dnes podívám, nevypadáš jako samouk, vypadá to, že máš skvělou techniku!

Možná jsem měl štěstí…

Nebo je to možná tím, že jsi tolik cvičil?

No, taky jsem hodně pozoroval další basisty. A během let jsem svou techniku hodně měnil, tak snad je to dnes už lepší.

Slyšel jsem, že se tvoje hraní úplně změnilo, když jsi poprvé viděl Hadriena Ferauda. Je to pravda?

Jo, v roce 2009 jsem ho viděl živě. Znal jsem ho dřív z videí a hned jsem věděl, že musím změnit svoje hraní. Samozřejmě, už jsem hrál docela dobře, v té době, ale když jsem ho viděl, musel jsem změnit své frázování a další věci. Mám Hadriena moc rád, protože on není jen skvělý hráč, je v něm spousta muziky. Je skvělý skladatel i basista, ale je hlavně skvělý muzikant. Zamiloval jsem si jeho frázování. Ale v roce 2009 jsem poprvé navštívil NAMM show a tam ho viděl poprvé na živo. To mi trochu změnilo život… Všichni jsou tam skvělí a já věděl, že na sobě musím zapracovat.

Ale to už jsi byl muzikant hodně let, ne?

No jo, to už jsem měl za sebou post aranžéra italského „Star Dance“ a před tím rokem jsem toho hodně udělal. Ale ta NAMM show mě změnila.

A co přesně jsi tedy začal pilovat?

Frázování, sóla a rychlost…

Ta rychlost, na tu ses asi hodně soustředil, že jo? Protože mezi basisty jsi dobře známý hraním super rychlých věcí… Učíš tak hrát i ostatní ve svých výukových videích, začneš pomalu a dostaneš se k závratným rychlostem…

Jo, tajemství k rychlému hraní je začít pomalu. Jako v autě, začneš pomalu a zrychluješ. Ale musíš být velmi opatrný, jak tu rychlost stavíš. Jestli máš uvolněné tělo a jestli se ti v rychlosti neztrácí muzikálnost. Jako Paganini, ten byl super rychlý, ale byla to hudba. Nebo Liszt. Ne že bych se s nimi chtěl srovnávat, ale myslím, že nemá cenu zahrát něco rychle, pokud to neumíš stejně působivě i pomalu.


Jaké to bylo aranžovat pro StarDance?

Strašně těžké, dělal jsem to čtyři roky a z toho tři jsme byli v aranžérském duu – já a dechař. Ale ten poslední rok jsem na to byl sám a za šest týdnů jsem zaranžoval přes sto skladeb. A to bylo šílené, spal jsem tři hodiny denně! Problém byl, že jsem chtěl mít všechno včas a pokud chcete, aby měli dechaři šanci cvičit, musíte jim to dodat včas. A navíc jsem tam hrál na basu, takže jsem musel doprovázet tanečníky při zkouškách, kde dechaři třeba být nemuseli, ale malá parta jo. Takže jsem měl dvě místa, kde jsem aranžoval. Doma i ve studiu… A ze studia mě volali na zkoušky! Někdy jsem byl tak vyčerpaný, že se mi chtělo zvracet. To už to opravdu nešlo. Jediný větší odpočinek – šest hodin spánku – jsem měl v sobotu, protože to se vysílalo. A stejně jsem v tom živém přenosu zíval, rovnou za moderátorem! (smích)

Cvičíš ještě?

Jo. Ne sice každý den, ale rád bych cvičil každý den, protože to hned poznám, když necvičím. A navíc bych si rád rozšiřoval rozsah. Nestačí totiž jen cvičit, je také potřeba studovat a učit se nové věci, nové skladby a věci, na které nejste zvyklí. Může to pro vás být zvláštní a možná vám přijde, že to nejde, ale ono to půjde, chce to vytrvat.

HONZA PLÁŠIL: Jak teď tedy cvičíš? Protože to vypadá, že můžeš zahrát cokoliv…

Jasně, snažím se improvizovat na standardech, které třeba neznám, nebo dělám melodická cvičení na stupnicích, jako „duba-daba-duba-daba“ (předvádí rozklad)… Nebo něco přepisuju, to je super.

HP: A kde jinde, než u basistů čerpáš inspiraci? Nebo kdo je tvůj oblíbený ne-basák?

Samozřejmě je tu Michael Brecker nebo Chris Potter. Miloval jsem Keitha Jarretta a Billa Evanse… Je jich spousta. Mezi basisty rozhodně Niels Ørsted Pedersen z Dánska… Ten byl skvělý. A samozřejmě zbožňuju Johna Patitucciho. To je můj superhrdina. (smích) Jasně, všechny hned napadne Jaco, když jde o elektrickou baskytaru, ale já dříve poslouchal Patitucciho, než Pastoria. Jeho a Toma Kennedyho, kterého ty možná neznáš, ale tady Pláša…

HP: Měl jsem neuvěřitelný zážitek, když jsem Tomu Kennedymu půjčoval svou basu a John Patitucci zkoušel ve vedlejším domě, tak jsme se všichni potkali a já měl pocit, že jsem umřel a šel do nebe. Jako dneska!

Nee, nee, oni jsou jiná liga!

HP: Když jsem viděl Toma Kennedyho, on hraje na basovku jako na kontrabas. Ty máš jiný přístup, dokážeš to nějak porovnat?

Před setkáním s Hadrienem Feraudem jsem hrál hodně jako kontrabasista, víš, hrál jsem jako na kontrabasu, střídal polohy a běhal po hmatníku. (Naznačuje horizontální pohyb po krku.) Po roce 2009 jsem se začal soustředit na sóla a podobně, a cvičit spíš tenhle přístup v rámci jedné polohy. (Naznačuje vertikální postup přes struny.) Pro mě je Tom Kennedy kontrabasista s baskytarou. Ale je lepší než ostatní, protože má groove a to něco, co kontrabasistům podle mě často schází, když hrají na baskytaru.

HP: Co se změnilo v tvém myšlení, když jsi změnil ten přístup?

Začal jsem ty noty hledat jiným způsobem. Na kontrabasu většinou přecházíš mezi dvěma strunami. Na baskytaře to můžou být čtyři, pět… Kolik jich máš… Jeden z nejlepších basáků je teď brazilec Michael Pipoquinha, ten je skvělý.

Jo, toho znám!

Ono je jich víc! Pak je Junior Braguinha, pak je Ricardinho Paraíso a Thiago Espirito Santo… Typicky brazilské jméno…

S takovým jménem musí být skvělý basista! Božský!

(smích) Ta věc je, že brazilští basisti jsou absolutně fantastičtí… Ale Hadrien má něco navíc. Pro mě je Hadrien nový Jaco. Ne, že by Jaca imitoval, naopak. Teď hodně lidí imituje Hadriena a ti kluci, které jsem zmiňoval, z něj taky čerpají. Mně trvalo nějakou dobu, než jsem Jaca pochopil a poznal, že je to gigant. A myslím, že Hadrien je to samé. Vzal věci, které dělal Jaco a staví na nich. Hadrien by se mnou nesouhlasil, ale já ho stavím na stejnou úroveň. Co byl Jaco, je teď pro mladé hráče on.

To je vtipné, četl jsem rozhovor s Hadrienem, kde říkal, že pro něj to začlo s Jamesem Jamersonem, a že právě on byl Jaco své doby… A ty teď říkáš, že nový Jaco je právě Hadrien, že to takhle roste…

Samozřejmě máme spoustu skvělých hráčů, je tu Marcus Miller, kterého miluju, Richard Bona, taky skvělý, Victor Wooten… Chris Squire s trsátkem!


HP: Když mám lekci se známým basistou, někdy mi řekne „cvič tuhle stupnici, cvič ten rozklad akordu“… Ale někdy mi řekne něco očividného, na co jsem sám ale nepřišel… Například „když chceš zahrát něčí skladbu, třeba Marcuse Millera, hraj to tak, aby to znělo stejně – hraj stejnou silou, zkus to udělat přesně stejně“… Jasná věc, která mě jako studenta naprosto dostala… Pracuješ takhle se svými žáky?

Když za mnou přijde někdo, že chce hrát jako Jaco, řeknu „žádný problém, máš tuhle desku, tuhle desku?“ „Ne.“ „Posloucháš celý den jen Jaca a nic než Jaca?“ „Ne.“ „No, tak jak chceš hrát jako on?“ Mít to v rukou je jedna věc, ale mít to v srdci, v hlavě, to je mnohem zásadnější! Nejdřív je potřeba tu muziku vnímat bez nástroje, pak máš teprve šanci, že začneš stavět něco podobného. Jasně, nemusíš sjíždět živáky s bídným zvukem, ale první CD Jaca by pro tebe v té situaci mělo úplně stačit.

Máš nějaké hudební hrdiny, v jejichž kapele bys rád hrál?

Nevím. Rád bych si zahrál se svými hrdiny, jako Dave Weckl, Vinnie Colaiuta, Mike Stern… Ale to zásadní je, aby zavolali oni tobě, ne ty jim. Můžu si pozvat Davea Weckla na své album a zaplatit ho, ale radši bych si s nimi zahrál, protože mě chtějí oni. Jasně, můj sen bylo zahrát si se Steviem Wonderem, ale nevím, jestli je to možné. Nemohl bych zůstat v Itálii, musel bych do LA, tam zabít Stevieho basistu, protože Nate Watts s ním hraje už věky! (smích)

A co nějací mladí muzikanti? Jsou nějací „mlaďoši“, kteří tě baví?

Jacob Collier je určitě na špici. A taky mám moc rád Michaela Leaguea ze Snarky Puppy. Myslím, že je úžasně chytrej a tu kapelu dělá skvěle. Pak Dirty Loops, nebo třeba Louis Cole. Mám moc rád tuhle mladou generaci, která dělá hudbu na úplně jiné úrovni. A ještě mě moc baví klávesista Anomalie. A samozřejmě Dali Mráz! Skvělý muzikant a skladatel!


Skočíme na závěr k vybavení: Hraješ na Mayones a Laurus, italskou značku… Jak sis je vybral?

Na Laurus hraju už 19 let, byla to moje první zásadní basa, předtím jsem měl Yamahu TRB. Laurus pro mě postavil i signature. S Mayones jsem se spojil ve Frankfurtu a začli jsme něco tvořit, ale rovnou jsem jim řekl, že nemůžu být jen s nimi, protože Laurus je pro mě srdcovka. Pro ně to nebyl problém. Mám italské aparáty ProAmp, kde mám taky vlastní signature, struny IQS… A to je asi všechno. A teď přemýšlím nad… To nemůžu říct.

Ale jo, určitě můžeš!

No dobrá, přemýšlím nad Line6 HELIX, ale musím to ještě pořádně vyzkoušet.

Máš radši jednoduchý pedalboard, nebo jsi hledač, jako tady Pláša, který hledá perfektní kompresor už půl roku?
Ne…

Honza Plášil: Ten rozdíl je, že Federico umí hrát, takže to nepotřebuje!

Mě pedály nikdy nezlákaly. Když už něco potřebuju, tak je to chorus, mám POG2 od Electro Harmonix…

To je taková srandička…

Jo, přesně. A taky mám další pedály od Electro Harmonix, ale ty nepoužívám. Zkrátka se omezuju na nutné věci.

//Díky Honzovi Plášilovi, že se postaral i o fotky.