Na Kloboučku Live, foto: Jakub Nožička

Festiwall 2019: hudební nádhera a hmatatelná esence muzikantství

Je hudební veletrh v moderní digitální době přežitkem, nebo stále ještě platnou formou propagace a prezentace? Čtvrtý ročník Festiwallu, hudebního veletrhu a festivalu v jednom, dokázal, že to stále smysl má. Zájem návštěvníků byl stejně jako u předchozích ročníků zejména ve večerních hodinách obrovský.

I letos se pořádající společnosti Kytary.cz, podařilo „ulovit“ skutečné mistry muzikantského řemesla nejen z našich luhů a hájů, ale i ze zahraničí. A připravila pro ně opravdu velkolepou stage, jaká v Modřanech tuším ještě nikdy nestála. Dokonce tak velkou, že jí musela ustoupit i minulý rok sekundující Frontman stage, která se tentokrát z prostorových důvodů natolik smrskla, že ve srovnání s obří Harman stage působila tak trochu jako chudá příbuzná. Co na ní ale rozhodně chudé nebylo, byl program, který byl z velké části složen zejména z workshopů a seminářů, což se nakonec ukázalo jako plus, neboť vzhledem k menším prostorům byl mezi posluchači a přednášejícím bližší kontakt.

Naopak hlavní stage poskytla dostatek prostoru k vyřádění nejen ostříleným hudebním matadorům, ale i mladým talentům, vítězům soutěže Šance Muzikus – kapelám Echonaut nebo rozjařeným Funky Chicken. Souběžný program na obou pódiích mohl občas někomu trochu zamotat hlavu, čemuže dát přednost, ale kdo jen trochu chtěl, našel rozumný kompromis. Nabídka byla pestrá a vyhnout se krytí produkcí je někdy i při nejlepší vůli zkrátka nemožné. Navíc zajímavý program neprobíhal pouze na obou pódiích, ale například i formou panelových diskuzí přímo na prodejně, v prostoru kavárny On Air, či v nablýskaném, bílém HK Audio Trucku, kde byla rovněž k vidění nejen prezentace nástrojů, ale též několik workshopů a seminářů.

Kromě množství nástrojů, které byly k vidění a vyzkoušení v útrobách nedávno velkolepě zmodernizované prodejny, vyrostla pro potřeby Festiwallu v areálu ještě jedna veletržní hala, nazvaná příznačně Sound Garden, kde jste se mohli detailně seznámit s produkty, nebo se o nich pobavit se zástupci hned několika firem či distributorů. A komu ze všech těch decibelů a informací vyhládlo, jistě uvítal možnost občerstvení hned u několika pivních stánků či foodtrucků.

Jak už jsem již v úvodu předeslal, hlavní součástí Festiwallu jsou kromě prezentace nástrojů i workshopy, semináře a hlavně koncerty špičkových muzikantů. Jako velmi přínosný hodnotím zejména bubenický workshop Daliho Mraze, který velmi uvolněnou formou vysvětlil, jak si správně rozčasovat cvičení, na co si při cvičení dát pozor a co naopak není tak podstatné, jak si zautomatizovat hru a jak ve finále při samotné hře (ne)přemýšlet. Vše vyřčené, pak o pár hodin později předvedl v praxi na hlavním pódiu. Se svými přáteli, kytaristou Mariusem Popem a fenomenálním baskytaristou Federico Malamanem předvedl neskutečně šlapající fusion show. Koho zajímalo propojení akustické bicí soupravy s elektronikou, jistě si nenechal ujít ani workshop vynikajícího britského bubeníka Craiga Blundella.


Většinu přítomných kytaristů pak určitě nadchla emotivní a živelná hra maďarského kytaristy Mike Gottharda, který se svými přáteli v páteční podvečer zcela opanoval hlavní stage. Kdo ale dává přednost ještě více zkresleným kytarám a tvrdším riffům, ten se tísnil s mnoha dalšími zájemci před Frontman stage, kde probíhal seminář zaměřený na kytary ESP, pod vedením Joshe Middletona (kytaristy skupin Sylosis a Architects). Vrcholem pátečního večera pak bezpochyby bylo vystoupení britské kapely Buck And Evans v čele s talentovaným kytaristou Chrisem Buckem, který i přes svůj mladý věk sbírá nejrůznější kytarová ocenění a boduje na předních příčkách v anketách kytarových magazínů. A kdo měl zájem podívat se tomuto maníkovi blíže pod prsty, dostal šanci hned následující den na Frontman stage, kde Chris Buck se svým typickým humorem a nadhledem povídal o kytarách Yamaha.

Kytaroví nadšenci si přišli na své i v sobotu, kdy se na obří Harman stage dostavil sám voják v poli, belgický kytarista Jacques Stotzem, který všechny přítomné nejen nadchl svou precizní fingerstyle hrou, ale dokázal, že dobře napsané rockové písničky v pohodě obstojí i v akustické verzi. Jeho podání písní skupiny U2 či Jimiho Hendrixe bylo skutečně excelentní. A komu přeci jen trochu chyběl „smrad“ zkreslené kytary, mohl si odběhnout spravit chuť na seminář irského sympaťáka Simona McBridea, který byl zaměřen na kytary Paul Reed Smith. Ten ostatně své umění předvedl ještě coby headliner sobotního večera, se svými přáteli na hlavní scéně. Naopak sám si vystačil na obrovském pódiu australan Michael Fix, který názorně předvedl, že Tommy Emmanuel není jediným králem fingerstylové akustické kytary. Skvěle naladěný (a to nejen co se kytary týče) bavil publikum svojí hrou i vtípky a za své vystoupení sklidil bouřlivý potlesk. V pozdních večerních hodinách pak byl se stejně dobrou náladou k dispozici všetečným dotazům v HK Audio Trucku.


Nedělní den sliboval vyvrcholení Festiwallu ve velkém stylu. Parádní kombinací dřevního blues a rockabilly odstartoval sérii koncertů fenomenální hráč na foukací harmoniku, Matěj Ptaszek se svým triem. Před slušně zaplněným hledištěm hned poté nastala chvíle pro ten pravý kumšt – a to doslova Kumšt s velkým K. Autoři a hlavní protagonisté veleúspěšného seriálu na kanálu YouTube se po roce opět rozhodli oživit na pódiu některé ze svých četných, dnes již prakticky zlidovělých hitů. A že svému kumštu chlapci po čertech rozumí, dokazoval nejen početný dav pod pódiem, ale i jeho nadšené ovace.

Přestože nastoupit na pódium po Kumštu by byla pro ledaskoho téměř umělecká sebevražda, následující pánové měli rozhodně pro strach uděláno. A aby také ne... jednalo se o „střelce“ vskutku mistrovské. Ostatně kdo také jiný by se měl v programu s názvem Pocta české baskytaře objevit. A tak se v rychlém sledu na pódiu porůznu střídali takoví velikáni basové kytary, jako Petr Vavřík, Jiří Veselý, Milan Broum, Juraj Griglák, Richard Schleufer, Vladimír Kliment či Fredrik Janáček. A kdo se nechtěl do vyvrcholení nejen nedělního dne, ale i celého Festiwallu 2019 nudit, ten si mohl v mezičase odskočit na seminář svérázného písničkáře Xaviera Baumaxy, který spolu se zástupcem firmy Furch, svým osobitým způsobem odprezentoval snad nejznámější tuzemské kytary – Furch.


Pak už se ovšem na Harman stage začalo schylovat k něčemu, co se nevidí a neslyší zrovna každý den a to sice přenesení původně televizního hudebního pořadu Na Kloboučku, který svého času patřil mezi nejúspěšnější pořady tohoto druhu, živě na pódium. Bohužel počasí, které si s návštěvníky Festiwallu tak trochu pohrávalo celý víkend, se rozhodlo krátce po odstartování celé show ukázat svoji nevlídnou tvář a dalo se do deště. Ten ovšem nikomu z přítomných příliš nevadil, protože finální koncert byl doslova strhující. Na pódiu se kromě muzikantů, kteří v pořadu Na Kloboučku účinkovali prakticky od samých začátků, objevila i řada mladých tváří, které se ale ani vedle takových matadorů naší hudební scény jako je Michal Pavlíček, Jiří Veselý, Jiří Zelenka, Ondřej Konrád nebo Roman Dragoun rozhodně neztratily. Například trojice kytaristů Adam Krofian, Jarmut Gabriel a Jan Tulenko více než zdatně sekundovala principálovi Pavlíčkovi. A ve zpěvu vedle Báry Basikové zazářila kupříkladu i Ewa Farna či v křehké baladě Blanket doslova dechberoucí Milly Honsová. V poklidném bluesovém duchu zahájil svůj blok i jedinečný Vlasta Redl, aby se hned v následující písni převtělil do pravověrného rockera. Jako vichřice byl naopak od počátku zpěvák Radek Škarohlíd a grandiózní finále v podání Dana Bárty a Kamila Střihavky pak již dalo zcela zapomenout na provazy deště valící se z oblohy, protože z pódia pršela hudební nádhera a esence muzikantství byla přímo hmatatelná.

Letošní Festiwall se tedy opět vydařil, přes občas trochu nevlídné počasí. Vše fungovalo jako na drátkách a pokud snad byly nějaké organizační či zákulisní problémy, běžný návštěvník o nich neměl ani tušení... Pozorně jsem naslouchal reakcím lidí v mém okolí a ty byly vesměs kladné a pozitivní. Jedinou výtku bych osobně směroval ke stánku Meet And Greet, který by si za prvé zasloužil alespoň nějaké označení a za druhé trochu důstojnější provedení. Takhle občas i samotní muzikanti občas marně tápali, kde že se to mají se svými fans vlastně setkat, a tápali i návštěvníci. Ale to je skutečně jen malá skvrnka na jinak čistém zázraku, že i v dnešní době existuje parta nadšenců, která je schopna podobnou akci uspořádat, zafinancovat a hlavně zvednout lidi od počítačů a tabletů, kde mají vše snadno dosažitelné na pár kliknutí a přesvědčit je, že osobní kontakt s hudbou, hudebníky a nástroji pořád ještě má smysl. Doufejme, že se totéž podaří i za rok. Podle mých informací se totiž již teď začínají spřádat plány na další ročník...