Gibson Hummingbird Vintage Sunburst: náladový kolibřík

Naivní rytina kolibříka v pickguardu, jednoduše vrstvená bílá lemovka, obyčejná rozeta i perleťové vykládání hmatníku a vějířovité žebrování uvnitř klasického Dreadnoughtu. Říct si za toto všechno devadesát litrů kdokoliv jiný než Gibson, dočká se místo síně slávy uličky hanby se sudem dehtu na konci. Hummingbird („Kolibřík“) je téměř šedesát let stará klasika, používaná Jimmym Pagem nebo Sheryl Crowe, ale určitě ne od pohledu. Proto se spíš než na vzpomínky soustřeďme na užitné vlastnosti.

Piezo s miniaturní hlasitostí a clonou u zcela masivního korpusu ze smrku sitky a mahagonu dává smysl jedině jako dílčí ústupek požadavkům písničkářů ze stadionu. Na celomasiv se přece nejlépe hraje buď čistě akustiky, anebo se nabírá přes mikrofon. To přece ví každý starý bard s čichem na správnou vlhkost (45 až 55 %), který se s toutéž nonšalancí vyhýbá i teplotním skokům a přímému slunečnímu záření.

Především zkušení matadoři tuto klasiku docení nejvíc zrovna jako pouzdro, které je u takto choulostivého nástroje naprostá nutnost. Proto také patří do standardní výbavy nástroje. Ostatní zájemci ať raději ještě investují do vlhkoměru a zvlhčovače vzduchu a k cvičení stupnic přiberou ještě transcendentní meditaci. Kolibřík totiž prý špatně snáší i změny nálad.

Docela bych tomu i věřil. Kytaru jsem bral do ruky asi hodinu a půl po pracovním pohovoru a zvuk byl hodně sevřený. Jestli by jindy zněl vzdušně jako zdobnější 914ce od Taylora, je však otázkou. Do akustické kytary převedený zemitý tradicionalismus Les Paulu mi každopádně docela sedl. Obdobně štíhlý krk s vyloženě značkovou menzurou 629 mm, na který byl opravdu požitek si zahrát. Jen těch pražců bylo oproti Les Paulu o dva méně.

Ať už zásluhou autentického, nikoliv reprezentativního vzhledu, nebo užitnými vlastnostmi, Gibson Hummingbird zkrátka není kytara pro masňáka, ale skutečného machra, který o akustickém zvuku ví první poslední. Takového za ohleduplné zacházení obdaruje nevšedními požitky.