Jakub König zapaluje Zvíře v GASKu, foto: Tereza Kunderová

Jakub König: Album Září se skvěle hodí k zadumanýmu tanci

Zvíře jménem Podzim je zpět v plné síle, a to s novou deskou Září. Křest alba proběhne 1. listopadu v Paláci Akropolis a my jsme se se zvířaty Jakubem Königem a Ondrou Mikulou aka Aid Kidem sešli, abychom si popovídali třeba o tom, jaké tvůrčí principy tentokrát použili při komponování skladeb.

Jakube, o čem je deska Září? Nebo spíše jaká deska to je? Pro koho?

JK: Září je taková lehce melancholická deska pro lidi, který trochu setnul podzim. A zároveň je to takový pozvání k lehce zadumanýmu tanci.

Jak takový zadumaný tanec vypadá?

JK: Když pozornost nezaměřuješ extrovertně na okolí, abys třeba předvedla nějaký taneční pohyby. Spíš se koncentruješ dovnitř a ten tanec věnuješ sobě a tomu, jak se potřebuješ sama vyjadřovat. Není to prostě vůbec určený pro okolí, primárně je to pro tvůj osobní pocit a zážitek. A pro takovýto druh tance na tom albu písničky jsou. A myslím si, že se k tomu skvěle hodí tancovat si se zavřenýma očima, takže to chce bezpečnej prostor, fajn lidi a aby tam třeba zrovna někdo nepogoval.

Původně měl být projekt Zvíře jménem podzim záležitostí ‚na jedno použití‘ a už žádná další deska vyjít neměla. Média v této souvislosti hovoří minimálně o překvapení. Jak jsi dospěl k přesvědčení, že by deska vyjít měla? Jaké byly tvé hudební motivace?

JK: Odvíjí se to od materiálu. Poslední dobou se snažím důsledněji poslouchat to, co si ty věci říkají a míň do toho zasahovat. Tentokrát se mi objevilo v krátkém časovém období hned několik písniček, který tou tematikou a tím, jak byly strukturovaný i jak byly psaný, byly mnohem víc pro Zvíře než pro jakoukoliv jinou z těch kapel, ve kterých hraju. Ve chvíli, kdy jsem měl tyhle písničky a nedařilo se mi je dostat z hlavy, jsem oslovil ostatní, aby to ještě zkusili. A tím, že od nás nikdo nic nečekal, neměli jsme žádný našponovaný deadliny, tak jsme si ty věci mohli udělat výlučně podle sebe. To bychom samozřejmě měli dělat i běžně, ale řekl bych, že se učíme celej život. Tak teď se nám to podařilo posunout ještě o kousek dál.

Personální uskupení tedy zůstává beze změny?

JK: Ne úplně. Odešli důležitý lidi – Matěj Vejdělek, kterej hraje na klarinet a zároveň je to velmi nadanej herec, schopnej osvětlovač, zvukovej technik, zvukař a tak. Odešel primárně za divadlem. Tomáš Havlen, kterej hraje třeba v post-hudbě nebo má svůj elektronickej projekt Spomenik a stojí taky za labelem Bad names, kapelu opustil a věnuje se svým věcem. Jinak zůstali všichni na svých místech.


A proběhly na desce Září v porovnání s předchozí deskou i nějaké změny, co se týče hudební techniky? Co všechno z nástrojů a přístrojů lze na desce slyšet?

JK: Právě ten přístup, jakým se nová deska dělala, je asi ta největší změna. Tentokrát jsme nezačínali společnýma improvizacema přímo ve studiu a společným hraním těch písniček naživo. Tentokrát to bylo tak, že jsem se cestou domů ze zaměstnání stavoval u Aid Kida, kde jsme ty demáče točili přímo do počítače a místo klasických demosnímků jsme budovali takzvaný kostry, s kterýma jsme pak pracovali, ať už jsme nahrávali kdekoliv a s kterýma pak pracoval producent Pjoni, a který jsme si přinesli do studia, kde jsme pak už jenom nahrávali věci. Už jsme věděli, kde chceme nahrávat zpěvy, kde chceme nahrát saxofon… Tentokrát jsme tedy šli úplně z opačné strany, i když nakonec ve výsledku to skončilo dost podobně – a sice že nad tím materiálem seděl Ondra a v tomto případě i Pjoni a dávali dohromady tu spoustu rozstříhanejch kousků. A jaký nástroje a přístroje? To možná dokážeš říct spíš ty (obrací se na Aid Kida, pozn. red.)...

AK: Přístroje zůstaly dost podobný jako na předchozí desce, ale hodně se změnil princip, jakým se s nimi pracovalo. Během tý tvorby jsme s Jonatánem (producent Pjoni, pozn. red.) vymysleli takovej koncept, že s akustickejma nástrojema budeme pracovat principama, který známe z elektronický hudby a naopak. A to si myslím, že dost definuje ten technickej přístup k desce.

Ondro, můžeš nám některé z těch svých mašinek, přístrojů, nástrojů představit?

AK: Jojo, určitě nedělám nějaká tajemství okolo svýho know-how. Takovej zásadní zvuk na tom albu je třeba písnička Malej měsíc, která je veliká a u ní jde o takovou náhodu, kdy se propojil analogovej delay z 80. let s lampovým kompresorem a dohromady to udělalo takovej úžasnej valivej zvuk – až nás to všechny překvapilo. A takovýhle náhody jsou na desce dost často.

A jaká byla tvoje tvůrčí role při vzniku alba? Můžeš nám ji trochu přiblížit? A třeba i to, jakým způsobem skládáš hudbu?

AK: Kuba vždy, když měl nějakou skladbu, kterou nemohl dostat z hlavy a nezvládnul ji zpracovat sám za pomocí telefonu, na kterým má speciální software, tak přišel ke mně, tam jsme si to z toho telefonu pustili a on to zazpíval s kytarou. Pak jsme nad tím tak dvě hodinky seděli a na konci těch dvou hodin z toho vyšel takovej demáč. Na tom jsem buď dál pracoval, nebo se rovnou vzal do studia a vymyslelo se, co se s ním bude dělat dál. Na rozdíl od tý minulý desky, jsem se tentokrát víc podílel i na nějakých harmoniích a akordových postupech. Nakonec jsem se postaral o finální produkci, a to v různých poměrech s Jonatánem. A i ten Tomáš Havlen, kterej z kapely odešel, na tom albu má svůj final touch. Poslední dva dny velkýho finále jsme trávili u něj ve studiu.

JK: Bylo super tam přijít a vidět vás tři, jak nad tím sedíte. Pak jsem věděl, že je to v dobrých rukách. A zároveň jsem věděl, že to vy tři nebudete mít jednoduchý, protože přesto, že si tvůrčím způsobem dost rozumíte, tak jste všichni dost silný individuality. Některý rozhodnutí tak asi nemusely bejt úplně… rychlý?


Kolik času jste tak ve studiu strávili?

AK: To se nedá moc spočítat. Dá se to spočítat u těch studií, který nebyly naše, protože tam jsme každou hodinu platili (smích). Práce na desce, to jsou desítky hodin čistýho času. Největší kus práce se dělal u mě doma a pak u mě ve studiu, když jsem si ho pořídil, a to byla práce tři dny v kuse. Jsou to neuvěřitelný časový investice, který se ani moc spočítat nedají.

Stejně je asi důležitější mentální investice, než časová…

AK: Ono to jde ruku v ruce. Když tomu člověk věnuje dostatek času, tak se pak dostane k tomu zajímavějšímu jádru. Napadají mě takový zážitky, jak sedíme hodinu dvě tři nad nějakou skladbou a furt to není úplně ono a v jednu chvíli někoho napadne tohle posunout, tamto zmodulovat, nahrát znova, a najednou se celá ta skladba otevře a pak už to jde samo. To jsou ty nejhezčí zážitky z nahrávání.

Objevily se i informace, že je tato deska skutečně poslední deskou projektu. Je tomu tak? A co když znovu složíš písně, na které nebudeš moci zapomenout?

JK: Já si myslím, že pro tuhle kapelu už to bude opravdu naposled. Je to technicky čím dál náročnější nás všechny dávat dohromady a jsem všem slíbil, že se po relativně krátký době budou moci vrátit se svým projektům a tak. A většina těch vlastních projektů, co ti kteří hudebníci mají, jsou nastartovaný a taky jim seberou hodně času. Tentokrát to opravdu dotáhnem a pokud by šlo o nějakou nahrávku, tak možná uděláme živou desku z těch koncertů, který nás teďko čekaj. Ale i tak cejtim vevnitř, že ty témata jsou obstaraný. A pak mi pravděpodobně nezbude, než si vymyslet nějakou jinou kapelu. Zároveň nás s Ondrou a Tomášem Neuwerthem čeká práce na nový desce Kittchena, takže budeme mít všichni co dělat. Ondra je sám hodně tvůrčí, Tomáš taky točí spoustu materiálu… Myslím, že se nebudeme vůbec nudit, aniž bychom museli nějak zásadně zabrušovat do Zvířete.

Když jsem si naposledy povídala s Floexem, tak mi říkal, že když dělá desku, snaží se dopředu vymyslet nějaký její koncept – zkrátka aby to nebylo každý pes jiná ves. Jak plánuješ koncept desky ty, pokud vůbec?

JK: V tom mám opravdu velký štěstí, že mám na palubě Aid Kida, protože dovede v těch písničkách, který skládám a který mi drží dohromady nějakým poutem, vysledovat společný vlastnosti. Zároveň je z konceptuální generace, takže zatímco mě by nikdy nenapadlo o tomto přemejšlet, tak často vnese do debaty tento rozměr, kterej je potřeba. A když už ho člověk vnese do debaty, tak už ho člověk vidí pořád.


Jaké pocity jsi do desky vkládal, když jsi komponoval?

JK: Primárně radost a vděk. Vděk, že mám možnost se tomu věnovat a že mám možnost žít ten život, jakej žiju. Pořád ta deska může reflektovat nějaký těžší období, kterým jsem procházel, anebo nějaký temnější stránky, se kterýma člověk nepřichází do kontaktu každej den, ale všechny ty písničky, celej ten náboj je o nějaký velký radosti z toho, že můžeme dělat tuhle skvělou věc a jezdit s kapelou. Že můžeme vytvářet písničky po svým a že můžeme zkusit zaznamenat pocity, který jsou pro nás důležitý a který se možná ve skladbách běžně neobjevujou, ale který se zrovna učíme artikulovat a pracovat s nima. A pak ta neuvěřitelná radost, když kapela na pódiu zabere a celý se to zvedne o dva metry vzhůru.

Kluci, deska má osm skladeb, která je vašemu – ať už vlčímu, nebo psímu, srdci nejbližší a proč?

JK: Pro mě je to písnička Zářící, protože stála za tím hybným momentem k natočení desky Září. Je to pro mě silnej spirituální intenzívní životní zážitek, kterej mě přesvědčil, že jsme tady na tomto světě na super místě a že ten život, kterej vedeme, je ten úplně nejlepší, kterej je nám k dispozici. A ta písnička zachycuje a shrnuje období, kdy jsem si uvědomil, že život je opravdovej zázrak. Máme k dispozici super věci, se kterýma můžeme nechat ten náš život vyrůst a vykvést do úplně nádhernejch barev. A proto je pro mě Zářící strašně důležitá, i když Malej měsíc mám taky moc rád.

AK: Pro mě je to Malej měsíc, protože jsem na ni opravdu hodně pyšnej. Zároveň mi v rámci té desky připadá nejradikálnější, je noisová až drownová… Pro mě cíl byl tuhle desku poslat co nejvíc jinam, nechci říkat dopředu, ale jinam, než byla ta první deska. Ten posun, to je takový společný znak všech kapel, co mám rád. To, že si najdou nějaký specifický zvuk a vzápětí se vůči němu na další desce vymezí. A já jsem si to chtěl taky zkusit. Malej měsíc pro mě tento posun symbolizuje.