Patricie Fixová, foto: Ivy Morwen

Patricie Fuxová (Vesna): Nerada naříkám, jak je těžké být umělcem

Zpěvačku, skladatelku a textařku Patricii Fuxovou si z jejích předchozích alb pamatuji jako osobnost, která se nebojí ani velkých hudebních gest a osvědčených popových postupů, ani jisté provokace a kontroverze v textech a tématech písní. Její nejnovější projekt Vesna – čistě ženské uskupení, jehož debutové album Pátá bohyně (2018) už stihlo v letošním roce sklidit nominaci na cenu Akademie populární hudby v kategorii Objev roku – je v tomto směru o dost uhlazenější. Jednotlivé skladby jsou tématicky, hudebně i vizuálně inspirovány střípky z evropského folklóru a oslavují ideál univerzálního ženství vtělený do postav slovanských bohyní. Zároveň jde stále o autorskou tvorbu v rámci popu, nikoli o folklórní revival. Zajímalo mě proto nejen myšlenkové podhoubí celého projektu, ale také cesta, kterou Patricie Fuxová za dobu svého působení na české hudební scéně ušla.

Tématem tvých předchozích dvou alb Obamamania (2010) a Iris (2012) byla určitá osobní zpověď, reflexe vlastních zážitků i postojů k celospolečenským fenoménům, ať už jde o závislost na sociálních sítích nebo třeba o pozlátko „amerického snu“. Často šlo o velmi intimní témata, podaná i v dost provokativních verších. Jak je to s Vesnou? Jak moc je tenhle projekt pro tebe osobní?

S Vesnou přišel zlom. Zachytilo to moje dozrávání v ženu. Už jsem odrostla z té dívky, která chce mluvit jenom o sobě stylem „podívejte se, co všechno prožívám“. Začala jsem myslet víc na ostatní, na svou rodinu, na svoje kořeny, na lidi, co mám ráda. Začala jsem vnímat společnost jako určitý chaos, ve kterém jsem chtěla najít klid. Svým způsobem jsou ta témata obecnější, ale třeba písnička Bečva je o nešťastné lásce, kterou jsem prožívala konkrétně já. Je tam obraz nějaké postavy, která skáče do vody, ale ty emoce jsem prožívala já. Ty emoce jsou v obrazech a záleží na lidech, jestli je prožijí se mnou.


Ve skladbě Mokoš je dívka pranýřovaná společností, že se nechová podle jejích pravidel a norem. Cítila ses někdy jako vystupující z davu?

Rozhodně jsem si připadala v něčem jiná. I v hudební branži mi lidi často říkali: „A jak to teda s tebou bude? Jsi vlastně křehká, nebo budeš rockerka? Nebo budeš dělat jazz? Kam vlastně míříš?“ Neustále bylo třeba dávat lidi do šuplíku. Doteď mě hrozně štve, když se objeví nová tvář a novináři začnou říkat: „To je Tomáš Klus v sukních“ nebo „To jsou novodobí Kryštof“. Když se v zahraničí objeví někdo jako Ariana Grande, tak o ní rozhodně nikdo nenapíše, že to je mladá Mariah Carey. Snaží se tam vnímat člověka takového, jaký je. Ten pocit jinakosti jsem zažívala i tehdy, když jsem se na střední škole odstěhovala do Ameriky. Neuměla jsem dokonale jazyk a i kulturně to bylo dost odlišné. Potom tady na konzervatoři jsem se taky cítila divně, protože jsem vždycky měla ambice. Jsem konstruktivní člověk. Nerada sedím s cigárkem u vínečka a naříkám, jak je život na houby a jak je těžké být umělcem. I tam jsem byla za černou ovci.

Podle toho, co často slýchám od absolventů, mám trochu pocit, že celá Ježkárna je sbor černých ovcí a všichni se cítí vůči ostatním divně. Co si já pamatuju z mojí konzervatoře, tam bylo zase těžké odolat tlaku autorit a nenechat se uplácat do unifikovaného tvaru.

Myslím, že to je boj odvážného jedince, který se musí na autority umět i vykašlat. Neříkám nerespektovat je. Ale aby sám něco vytvořil a dokázal – v jakékoli oblasti, nejenom v hudbě –, musí být trochu rebel. A když chce dělat hudbu jako povolání, tak je svým způsobem rebel i vůči nejbližšímu okolí. Přestože mi moji příbuzní fandí, tak o mě zároveň mají i obavy. Když někdo pracuje od devíti do pěti, má svým způsobem jednodušší život. Ale my interpreti hrajeme v sezóně třeba od středy do neděle. A pak je měsíc, kdy sedíš doma a nemáš ani koncerty, ani inspiraci. Dělat hudbu jako povolání není mainstream.


Na předchozích dvou albech prozkoumáváš autorskou písňovou tvorbu s žánrovými přesahy od popu inspirovaného 60. lety přes kytarové písničkářství až po r’n’b. Zároveň jsi etablovanou textařkou popových stálic i vycházejících hvězd naší hudební scény. To už jsou samy o sobě dva různé světy. Je Vesna třetím paralelním světem, nebo jde o pokračování jedné linie? Dá se album Pátá bohyně chápat jako třetí album Patricie Fuxové?

Když jsem začala dělat na první desce, bylo mi kolem šestnácti let. První písničku jsem složila, když mi bylo nějakých čtrnáct. Byl to můj vstup do hudebního světa. Během druhé desky jsem se hledala. Začali jsme spolupracovat s Borisem Carloffem, který má specifický zvuk a má rád vintage věci. Hodil to hodně to toho stylu. Potom jsem si dala od popu pauzu. Cítila jsem, že potřebuju dozrát jako žena, a chtěla jsem se věnovat nějaké hlubší tématice. Změnil se mi i způsob myšlení. Z popové hvězdičky, která má kolem sebe tým lidí, producenty, stylisty a make-up artisty, jsem dorostla v autorskou osobnost. V momentě, kdy si na sebe něco obléknu, už tím chci něco říct. Má to pro mě nějaký význam. Do budoucna se nebráním spolupráci s dalšími hosty a nebo – když bude chuť – oživení své cesty sólovou tvorbou. Ale teď chci pokračovat s Vesnou, protože když hrajeme s holkami, tak je na pódiu boží energie. Myslím si, že u nich mám podporu. Navíc je to lidem blízké, protože to není povrchní. Druhá část mého života je autorská tvorba textů a hudby pro různé interprety. Jde mi to lehce a baví mě to. Baví mě být songwriter.

Dokážeš si představit, že bys ten text složila mnohem komplikovaněji, ale že zkrátka konkrétní žánr a interpret vyžaduje určitou zkratku, zjednodušení a přímočarost?

To víš že jo. V momentě, kdy Jaromír Nohavica dostane zakázku napsat libreto k opeře (inscenace Mozartova Dona Giovanniho v Národním divadle moravskoslezském z roku 2007, pozn. aut.), tak je jasné, že k tomu přistoupí jako Pan Textař. Zároveň pak na koncertě zahraje Tři čuníky a lidi se popadají za břicho smíchy. Je to o nějaké citlivosti. Když mi napíše Lucie Bílá, že chce text, tak se zamyslím a vcítím se do té osoby. Jak se cítí Lucie Bílá, když ráno vstává? Jaká jsou témata, která řeší v mysli? A na základě toho potom napíšu ten text. Snažím se v tu chvíli hodně oprostit od svého světa a co nejvíc do textu otisknout toho konkrétního člověka. Text umím hodně přizpůsobit tomu interpretovi. Ale v hudební složce vždycky převládá můj vlastní rukopis.



Co se týče skladeb Vesny, jsi výhradní autorkou, nebo komponujete někdy společně s holkami? Kdo přichází s konkrétními hudebními nápady a kdo je rozpracovává?

Veškerou hudbu i texty píšu já. To znamená, že když přijdu na zkoušku, pustím holkám demo a pak si to jdeme zahrát. Spolu řešíme konkrétní aranže – jak budou znít bicí, co přesně bude hrát piano. Jde hlavně o to, že to pak hrajeme společně. Když jedeme někam na koncert, jsme stálá sestava. A jsme na sebe přátelsky navázaní. Nejvíc se o zásadních věcech kolem kapely bavíme s Bárou Šůstkovou, houslistkou. Ta taky v poslední době hodně řeší vizuální stránku – jak by měl vypadat videoklip, jaké bychom měly mít kostýmy a tak dále. Dává do toho tím pádem taky hodně ze sebe. Ale to autorství hudby a textu zůstává na mně. Teď nastalo období, kdy jsem za holkami přišla a řekla: „Tak, s folklórem je konec.“ Ocitla jsem se v takovém bodě, že pokud bych šla do těch folklórních témat dál, byla by to už přetvářka. Já už jsem se k tomu tématu vyjádřila a teď chci jít zpátky k sobě. Část té desky jsem napsala, když jsem byla v zahraničí. Studovala jsem na Berklee College of Music a hledala jsem svoje kořeny. Bylo přirozené, že to takhle vzniklo.

Takže ta deska je určitou reflexí domova z odstupu?

Ano. A taky jsem tam reflektovala vztahy k silným ženám ve své rodině. Protože jsem se taky cítila jako samotná žena někde v zahraničí. Nevědělo se, jestli se budu vracet do Čech a jak to všechno bude. Takhle vznikala ta deska. A teď jsem holkám říkala, že chci rozbít ty folklórní obrazy a jít zase zpátky k sobě. Aby se právě smazal ten rozdíl, kdo je Vesna a kdo je Patricie Fuxová. Řešilo se, jestli nenechat Vesnu jenom jako folklórní projekt. Ale řekly jsme si s holkami, že máme dobrý drive a baví nás to spolu. Takže teď změníme tu trajektorii. Vesna bude víc osobní a víc o mně.

Tématika „ženství“ se objevuje už na albu Iris. Tam jsi v písničce Ženy tématizovala věci, které má spousta žen společné, například hormonální výkyvy. Studovala jsi Fakultu humanitních studií, tak si dovolím trochu zabrousit do kulturní antropologie. Věříš v nějaké univerzální „ženství“ dřímající a priori v každé osobě ženského pohlaví? Nebo je „ženství“ spíš přijatá kulturní norma, jak se mají ženy chovat a jak vypadat?

Já se zajímám o východní filozofii. A líbí se mi, že se tam nemluví o ženství a mužství, ale o ženské a mužské kvalitě. Myslím si, že tyhle rozdílné kvality existují. Může se to v lidech různě prolínat. V dnešní době má v sobě spousta mužů víc ženské kvality, zatímco spousta žen má naopak v sobě víc mužské kvality. Když to řeknu trochu černobíle, tak dneska má žena možnost jít tím „mužským“ směrem. Společnost po ní chce, aby byla nezávislá, emancipovaná, aby měla peníze. Sama jsem v minulosti chtěla následovat spíš ty ambice. Ale za jakou cenu? Potom vidíte spoustu žen, kterým je čtyřicet a najednou si vzpomenou, že chtějí mít dítě a že není důležité jen to, být úspěšná. Teď jsem byla v Malém Tibetu a tam bylo vidět zase hodně té ženské kvality. Ženy tam zasvětí celý život péči o ostatní. Mnohem více dávají. Jejich kvalita je laskavost a taky cykličnost v návaznosti na tělo. Tohle se učím. Zvolit si občas tu ženskou cestu a mít plnohodnotný život v tom, že mám odpočinek, mám čas na sebe, na svoje kamarády a rodinu. A chci pečovat o vztahy.


A potřebujeme ty kvality vůbec rozdělovat na „ženské“ a „mužské“?

Podle mě je v těch kvalitách rozdíl. Muže mám hodně ráda a určitě ta mužská kvalita je potřeba. A je to něco, co doufám v budoucnu budou muži zase víc kultivovat. Protože spousta žen začíná být víc akčních a dravých a muži ztrácejí svou roli chlapa, co vždycky ví, jak to všechno vyřešit. Najednou těm chlapům mnohem víc lezeme do zelí. A proto i Vesna hledá odpověď na ženství ne ve smyslu: „Pojďme být emancipované a pojďme to těm chlapům natřít“, ale opravdu spíš ve smyslu: „Co je to doopravdy ta ženskost“. Že si na pódiu dovolím být křehká. Dovolím si říct, že se něčeho bojím, že něco neumím. Taky si k sobě hledám lidi, kteří se budou snažit vyjádřit ženský svět v oblečení. Nevystupuje se mi třeba dobře ve vysokých podpatkách a v upnutých kalhotách.

Podle toho, co říkáš, mi připadá, že jde hlavně o to, naučit se být na sebe hodný, nebuzerovat se tolik.

Samozřejmě. S tou ženskostí je spojená laskavost – nejen vůči ostatním, ale i vůči sobě. Myslím si, že my ženy o sobě často pochybujeme a srovnáváme se. A máme tendence se dobrovolně ničit. Laskavost a to, že jako žena nemusím zapadat do toho jednoho šuplíku, je osvobozující. Teď jsme dělali projekt Jsem žena #jsembohyně, kam jsme přizvali dvanáct známých osobností. Dohromady se mnou je nás třináct. Každá žena představuje jednu slovanskou bohyni. Bylo vidět, že v těch archetypech je každá jiná. Některá je drsnější, jiná je spíš nevinná, další je plná sexuality a přitažlivosti. A je to v pořádku. Nemusíme být všechny stejné.


Teď se vrátím k hudebně-technickým věcem. Když skládáš, potřebuješ nějaký konkrétní prostor nebo rituál?

Ne. Můžu skládat kdekoliv. Neskládám teda asi v žádných stísněných prostorech. Ale vlastně nepotřebuju mít vůbec nástroj, protože to celé slyším v hlavě.

A ty demonahrávky vznikají s konkrétním nástrojem?

S klavírem.

Ale hraješ i na kytaru, ne? U některých písniček sled akordů odpovídá spíš tomu, že to bylo složeno s kytarou.

Většinou když skládám na kytaru, tak složím něco hodně jednoduchého, protože na kytaru těch akordů neumím tolik (smích). A možná jeden vtipný rituál mám. Když mám horší kus papíru, třeba je z druhé strany počmáraný, tak se mi mnohem líp píše. Rozhodně nemám žádný úhledný zápisníček, do kterého bych si psala texty. Potřebuju mít pocit, že můžu udělat chybu, něco pokazit, seškrtat. Takže občas jsem schopná něco napsat i na ubrousek. A nahrávám si písničky do mobilu. Začala jsem taky pozorovat, že když je silná melodie, tak si ji začnu zpívat třeba když umývám nádobí. A vůbec o tom nevím. Pak si ji nahraju a třeba na ni úplně zapomenu. A za měsíc se mi ta melodie vrátí v písničce. Jako kdyby se to někde v systému uložilo a pak se to vrátí. Trošku mě mrzí, že když jsem byla na Berklee a neřešila jsem tolik tu všední realitu, slyšela jsem i symfonické věci nebo operu. Náročné hudební kousky, které byly opravdu nádherné. Teď si ten mozek mnohem míň trénuju a poslouchám jednodušší, mnohem víc uživatelskou hudbu. A ty melodie se zjednodušují. Ale i tak je to fajn.

Na čem jsi hudebně vyrostla?

Hodně ráda jsem měla Leonarda Cohena. Taky Joan Baez. A naši doma poslouchali folk, takže jsem k tomu textu měla asi blízko díky tomu. Navarová dokázala svými texty čarovat. Sice pro užší skupinu lidí, ale přišlo mi to hrozně pravé. Dost mě to v té pravosti a ryzosti ovlivnilo. Poslouchala jsem hodně i pop, protože u nás na vesnici šla chytit jenom Evropa 2 a Blaník. Tak je jasné, že jsem si v těch třinácti ten Blaník fakt nevybrala. A pak jsem hodně poslouchala Ninu Simone, Edith Piaf. Měla jsem prostě ráda silné ženské, které se nebály být jiné. Ale taky Beatles, klasika. K jazzu jsem se dostala až na konzervatoři. A pak jsem poslouchala hiphop – protože jsem vždycky chodila s klukama, kteří poslouchali hiphop. Pak v Americe jsem nasákla r’n’b… zkrátka všemi možnými styly – snad kromě metalu a klasiky.

Poslední otázka směřuje k vašemu turné. V listopadu stihnete pokřtít i nový videoklip a navíc sis turné nadělila vlastně k narozeninám. Tak jaký to je dárek? Jsi šťastná?

Jo, strašně moc! Zatím máme za sebou jeden koncert v Plzni. Říkala jsem si, jaké to asi bude. Naposledy jsme předtím vystupovaly na velkém koncertě v Obecním domě loni na podzim. Bylo to super, přišlo tisíc lidí. Obří akce, byl tam tanec, orchestr, strašně moc věcí. Teď to pro nás bylo, jako bychom se vysvlékly donaha. Bylo to jen o nás a o těch lidech, co přijdou. Proto se to turné jmenuje MyaVy. Bylo úžasné, že ti lidi přišli. Hráli jsme tak trochu symbolicky v klubu Anděl a já jsem si snad nikdy nepřipadala víc přijímaná, než v tomhle sále s těmi lidmi. Většinou to, co vyzařuješ, to i přitahuješ. A přišli fajn lidi, pak jsme se tam s nimi bavily, fotily se, podepisovaly, objímaly se. I teď po týdnu mi chodí hrozně hezké zprávy, že se to těm lidem líbilo, že se jich to dotklo a že se úplně nabili energií a dobrou náladou. Byl to extatický zážitek.

Tagy: