Zdroj: taylorguitars.com

Taylor Roadshow 2019: kytary jako víno

Po roce a půl do prodejny Kytar.cz zavítal Bavor Simon Tächl a přivezl s sebou opět spoustu akustických kytar od Taylora. Loni si je každý primárně zkoušel sám. Letos jejich plný potenciál rozvinul Simonův kolega Stefan. V jeho podání přednáška o konstrukcích a materiálech připomínala ochutnávku značkových vín.

„Začneme žebrováním. Potom si povíme, jaké máme k dispozici konstrukce a materiály zadních desek. Potom si uděláme malou přestávku. Během ní si budete moct na kytary zahrát, abyste slyšeli, jestli si nevymýšlíme. Pak se pobavíme o technologii výroby, bude i nějaká tombola, a za tak pět a půl hodiny skončíme,“ vtipkoval v roztomile bavorské angličtině příjemný elegán Simon. O minulé dubnové předváděčce, ještě ve staré prodejně na Děkance, rozdával trička, struny a trsátka jako havanské doutníky. Tentokrát se převtělil do sommeliera.

Jako první s péčí hodnou luxusního šumivého vína Dom Pérignon podal kolegovi Stefanovi Taylorovu vlajkovou loď 714ce (sedmička je údajně Powersova zkratka pro smrkový top, osmička pro palisandrové luby a zadní desku), s níž pak porovnával všechny následující nástroje.

Hlavní konstruktér Tayloru Andy Powers díky véčkovému žebrování spojil u akustických kytar dříve neslučitelné – hlasitost a sustain. Například banjo díky ohebné svrchní bláně hraje nahlas, ale tón rychle zmizí. Větší sustain naopak vyžaduje tužší a tišší dřevo. Powers se proto zaměřil na „reproduktor“, tedy žebrování přední desky. Jím navržené véčko je ve středu tuhé, takže i lépe ladí, a vlní se hlavně na krajích.

Na to Stefan publikum povýšil na experty schopné rozpoznat žebrování i z dvaceti metrů. Ukázal nulté pražce, u klasické kytary vějířové bílé, u véčka černé, a začal velmi pomalu a jemně hrát, aby vynikl rozdíl.


Ať už si auditorium příjemný zvuk v obvykle nepříliš libozvučné druhé oktávě vychutnávalo, nebo ho zaskočil, Bavor stejně láteřil: „Prosím, udělejte mamince radost! Řekněte mi, že jste to slyšeli!“ A dál hrál na nástroje, které mu Simon podával, a popisoval i další jemné nuance mezi úžasným a geniálním. Vedle toho se pánové během večera pochlubili i univerzální kobylkou pro jakoukoliv jejich akustickou kytarou nebo snímačem s přirozenějším zvukem než piezo.

Následovala degustace hřejivé 324 (mahagon a nepravý mozambický eben) s výraznými středy a 814ce (smrk a palisandr) s naopak zúženým středním pásmem a zdůrazněnými výškami a basy. Druhý nástroj Simon doporučoval buď písničkářům – bytostně středový vokál potřebuje mít volné střední frekvenční pásmo – případně kombinovat s prvním, masivnějším kouskem, aby se všichni slyšeli.

Zlatým hřebem večera však nebyly tyto kusy, kytara ze dřeva koa s vlastnostmi podobnými palisandru a mahagonu, nebo kakofonie akustických zvuků o přestávce, nýbrž bílý hybrid T5Z. Sice k němu potřebujete aparát pro akustickou i elektrickou kytaru, ale z obojího dostanete odpovídající zvuk. Ve výsledku byste přísahali, že slyšíte dva různé nástroje.

Nevím, jestli někdo na konci předváděčky uplatnil mimořádnou desetiprocentní slevu, spěchal jsem na tramvaj. Za mě však tahle příjemná, neškrobená ochutnávka účel splnila už tím, že během ní nikdo nedutal a na konci následoval nadšený potlesk.